08 března 2014

Týden nevinnosti

Zrovna jsem se vrátila z mappingovo-vínového dýchánku s jednou ze spolužaček z gymplu a po dlouhé době mě popadla touha psát článek. Ne že by mě blog otravoval, ale fakt pociťuji, že už žiju někde jinde a něčím naprosto jiným. Určitým způsobem mě to mrzí, ale líbí se mi ten vývoj. Na druhou stranu jsem však v uplynulém týdnu prožila několik vcelku zajímavých věcí, s nimiž bych se s vámi chtěla podělit.

Já veganem.
Můj veganský čelindž přišel a odešel. Jedna věc je, že jsem teď příšerně rozežraná, druhá plyne z mé lásky k jogurtovým nápojům a žervé. Nedokážu se toho vzdát ani za nic na světě!


Facebook experimentátor
O čelindžování jsem se však ochudit rozhodně nechtěla, a tak jsem uvedla do provozu nápad, jenž se mi honil hlavou už delší dobu. Týden bez Facebooku. Nehty žroucí nuda jej přerušila sice po pátém dni, tedy dnes, protože jsem potřebovala zčeknout, jestli nejsem dneska někam zvaná, abych neseděla zase na zadku (byla jsem zvaná). 

Ale k samotnému pokusu. Původně jsem chtěla používat jen zprávaře, jenže vypršel jeho support pro počítač, takže jsem se rozhodla mít prostě otevřené klasické zprávy na Facebooku, jen že budu ignorovat upozornění a skryji si takové ty hot news vpravo. Nejradši bych týden bez Facebooku pojala stylem odhlásit se a týden to modrý zlo nerozkliknout, ale přesvědčte všech svých (v té době) dvě stě padesát přátel, že vám mají psát maily nebo na mobil. Dneska. Don't be silly...

Zajímaly mě dvě věci. Jak se s tím psychicky vyrovnám a jak budu fyzicky fungovat bez základních informací o svých friendech. Světe div se, bylo to dost jednoduché a velmi osvěžující. Budu o tom psát ještě podrobněji na Krásnou, tak vám sem potom když tak hodím link, přeci jen bych to raději rozpitvala potom těch pubertálním střevům jak tady. Důsledek toho týdne je takový, že zvažuji úplně smazání profilu. Brání mi v tom jediná věc, a to sharování materiálů se spolužákama a pozvánky na akce, čímž nemyslím jen party, ale i přednášky a podobně. Rozhodla jsem se ovšem zcela přestat používat Facebook jako galerii nebo nástěnku, kam můžu vlepit nějakou svou připomínku či hodnocení dne. Za ten týden se cítím strašně osvobozeně a líbí se mi, že o mně nikdo nic neví, pokud to dotyčnému přímo neřeknu (nebo někdo jiný, komu jsem to řekla), rovněž však odpověď "Ne" na otázku "Ty jsi to na tom Facebooku neviděla?" A taky jsem si promazala opět přátele. Pokud to čte někdo, kdo tím byl zasažen, neberte to nijak osobně, neznamená to, že bych proti vám něco měla, ale nechala jsem si tam jen lidi, s nimiž nějakým způsobem komunikuji. S nástupem na vysokou jsem si strop navýšila z svou set na dvě stě padesát a přes to nejede vlak. Pokud to někoho zajímá, momentálně tam mám dvě stovky lidí a nějaké drobné a skutečně necítím potřebu si přidávat každý xicht z ulice, když to přeženu.

Bakalářka kolo první
Někteří spolužáci mi mohli už v prosinci závidět. Měla jsem vybrané téma i vedoucího. Jenže před týdnem jsem si to vše pěkně zkomplikovala. Chtěla jsem psát lingvistické téma u své oblíbené paní magistry. Všechno jsem měla hezky nalajnované, paní magistra souhlasila. Jenže já jsem se potom začala tématu cukat, protože jsem z měla strach. Ne z vyhlédávání, běhání a četby, ale z jeho neaktuálnosti a jednotvárnosti. Začala jsem vymýšlet témata jiná, která se však paní magistře už nepozdávala, a tak jsem v neděli večer napsala jiné paní magistře, z níž jsem měla ještě nedávno docela strach, ale v posledních týdnech si získává mé sympatie. A změnilo se i mé zaměření. Z lingvistiky se rázem stal marketing. V pondělí ráno mi paní magistra číslo dvě odepsala, že mne musí z kapacitních důvodů odmítnout (PANIKA!!!), ale že mám dobré téma a jestli počkám, tak by mi dala v pátek vědět, jestli se místo neuvolnilo, protože ještě nad svými svěřenci přemýšlí. OK, fair enough, ale mé zpanikařené já se potřebovalo pojistit, a tak začalo vyhledávat bakalářky s podobným zaměřením a jejich vedoucí. Měla jsem dvě možnosti. Zkusit vyučující z FAME nebo z FMK. Nakonec mi kamarádka doporučila jednoho pana inženýra z FAME, jemuž jsem hned napsala a asi po hodině mi přišla kýžená odpověď. Pochválil mne za promyšlenou strukturu a rovnou jsme si domluvili konzultaci na úterní dopoledne. Z pana inženýra se vyklubal nesmírně sympatický, vstřícný a velmi pozitivně naladěný člověk, jak to tak markeťáci mají ve zvyku (proto se chci také stát jedním z nich). Znovu mne pochválil, tentokrát to bylo za skutečnost, že mám vybranou firmu a že mám v daném odvětví přehled a vyzval mě, abych si téma zašla zapsat a jeho uvedla jako vedoucího. Odcházela jsem spokojená jako blecha v kožichu toulavého psa.


Praxe a AIESEC
Před týdnem jsem zjistila, že mi zřejmě školka nebude uznána jako praxe. Fuuuu. Neměla jsem pochopitelně radost, jelikož jsem s tím dost počítala a letní stáže řešila jako nabývání zkušeností, nikoliv však jako prostředek k získání nezbytných kreditů a už vůbec jsem je nehodnotila podle fakultních kritérií. V ten sám den se uzavíraly přihlášky do studentské organizace AIESEC. Spousta lidí ji považuje za určitý druh sekty, ale čert to vem. Od pozice teamleadera se uznává jako praxe a kamarádka mi prozradila, že deadline stíhám. Nad organizací jsem přemýšlela od samotného počátku studia, jenže jsem se chtěla nejdřív aklimatizovat a hlavně jsem rozhodně netíhla k businessu v jakékoliv jeho podobě. Rok se však s rokem sešel a možnost odbyté práce byla pověstným posledním hřebíčkem do rakve. Ve čtvrtek večer jsem zmáčkla červené tlačítko. 

V úterý ráno jsem už jsem seděla na pohovoru. První pohovor v mém životě, docela směšné. Interviewer byl hrozně příjemný kluk, jehož jsem několikrát rozesmála, přestože jsem měla v puse Saharu a ruce se třásly, jakoby chtěly z krve v žilách udělat bloodshake. Ale na druhou stranu jsem byla sama se sebou spokojená. Nebyla jsem zkoprnělá a neříkala nesmysly, dokonce ani ve chvíli kdy mne zaskočila otázka Can we switch into English now? No tak když to musí být... Najednou jsem vyplodila i slova jako memorable a užila experience jako sloveso. Dobrá práce, baby.

Ten večer mne čekalo ještě Assessment centrum, jenž je jakýmsi druhým výběrovým kolem. Bylo to hrozně prima a fakt jsem si to docela užila. Kupodivu jsem se cítila strašně uvolněně a neměla problém s prezentováním svých nápadů a myšlenek. Nijak jsem to neprožívala a říkala jsem si, že si buď zvyknou na to, kým jsem, nebo ne a bude tedy lepší, když mě nevyberou. Odcházela jsem s určitou lhostejností a spokojeností v srdci zároveň. Evidentně jsem se někam posunula. 

Ve středu dopoledne mi přišel mail. Byla jsem přijata. Později mi moje spolužačka a prakticky nadřízená v týmu sdělila, že jsem se jim ještě s jednou holčinou líbila nejvíc. Ha, docela dobrý pocit, to vám povím. Tohle chcete slyšet po tom, co vás lidi devatenáct let hejtují, protože jste prostě jiní. A větu "Víc takových jako ty." slyšíte ještě radši. Jak už mi bylo prozrazeno s předstihem (jelikož jsem se nemohla z finančních důvodů zúčastnit víkendové konference), povedlo se mi se dostat do marketingu, kam jsem chtěla. Vlastně jsem chtěla tam nebo nikam. Trochu přeháním, ale mezi marketingem a ostatními pozicemi je v mé hlavě opravdu velmi široká a ještě hlubší propast. Patřím do PR a tečka. 



Já jako Interviewer/Bitch
V odborném jazyce jsme dnes hráli role play. Dostala jsem roli mrchy pohovoristky (Prozraďte mi někdo, jak se česky říká tomu člověku, kdo s vámi dělá pohovor!). Bylo to vtipné. Nahodila jsem xicht žerudesetcitronůzahodinu a mluvila podobně vřelým tónem. Zatetelila jsem se štěstím, když mi poprvé paní magistra řekla, že jsem dobrá. A podruhé taky. Ale bylo to pěkně o hubu, protože jsem se musela navzdory svému úsilí neustále tlemit a zároveň bylo nezbytné chovat se bestiálně. Avšak přiznávám, pekelně jsem si to užila. Máčení nosu a následné vyfouknutí pěny z kelímku s cappuccinem už tedy méně, ale všichni kolem se bavili dost obdobně.

Tak tohle byl můj týden plný zážitků a úspěchů. Teď jdu odkoulet své obtloustlé tělo na postel a usnout u osmé řady HIMYM. Jsem na sebe pyšná, že na to koukám v angličtině a bez titulek. No dobře, ty titulku nejsou frajeřina, ale lenost je stahovat. I tak ovšem uznejme, že jsem hvězda, když tomu rozumím. Nebo aspoň hvězdička. Třeba nějaký červený trpaslík uprostřed vesmíru, jenž to táhne z posledního. Jo, to by snad šlo. A zítra zatočím s tím zimním pneuservisem kolem pasu, to je hnus, velebnosti. S tímhle odmítám sdílet lože i oblečení!

3 komentáře:

  1. Osobně bych se strašně ráda vrátila do doby bez fb,společenským tlakem jsem byla donucená si ho založit tak před půl rokem (jak si psala - chtít po někom,aby ti psal smsky nebo maily.. téměř nemožný) a od tý doby jsem se tolikrát přistihla,že vlastně už hodinu jen tak brouzdám,kdo přidal jakou fotku,kdo co okomentoval atd. Líbí se mi tvůj nynější přístup k týhle modrý stránce, asi se inspiruju :)

    OdpovědětVymazat
  2. Wow, gratuluji ke všem úspěchům! Ten nápad s facebookem ti schvaluju, já bez něj žila jednou cca půl roku a člověk opravdu zjistí, že ho nepotřebuje, naopak. Jen je to těžké ze začátku, než ostatním dojde, že ten facebook nemáš, tj. nic nevíš a musí se ti psát smsky/e-maily. Ale je to jen o zvyku. Já bych si účet nejradši zrušila znovu, ale taky ho právě hodně využívám ke komunikaci se spolužáky a v téhle oblasti bych bez něj byla ztracená. A přátel mám 180 a ještě mi to přijde hodně, přitom v začátcích jsem jich mívala dvakrát tolik. A celkově je to zajímavé sledovat, jaký měl člověk přístup k facebooku dřív. Já si nedávno otevřela nejstarší historii a bylo to celkem úsměvné, s jakými prkotinami jsem měla potřebu se svěřovat "světu".

    OdpovědětVymazat
  3. Gratuluji ti ke všem tvým úspěchům :)

    Přemýšlela jsem o zrušení fb, ale bohužel tam řešíme hodně věcí do školy.. :/ ale jinak tam skoro nechodím, takže týden bez něj bych ted vydržela v pohodě - mám jarní prázdniny :)

    OdpovědětVymazat

Děkuji za tvůj feedback.